Původní obyvatelé severoamerických plání, národy jako Lakotové, Šajeni či Černonožci, vnímali svět z hloubky ticha a krajiny, kterou po tisíciletí obývali. Když se jejich stařešinové a zkušení muži sešli v kruhu u ohně, nezačínali poučováním ani slovy, ale společným ztišením, kterým nejprve srovnali dech s tepem země pod nohama. V jejich světě neexistovalo oddělení mezi tím, co bije v lidské hrudi, a tím, co proudí v kořenech borovic nebo v korytě řeky. Všechno mělo svůj dech, svou píseň a své místo ve Velkém kruhu existence, kterému říkali Wakan Tanka, Velké tajemství.
V tomto pojetí nebyla příroda kulisou ani surovinou k vytěžení. Byla to Matka Země, živá bytost, z jejíhož prachu povstalo tělo a k níž se zase navrátí. Když lovec sledoval stopu bizona v hlubokém sněhu, nevnímal zvíře jako kořist v moderním smyslu, ale jako bratra, který se dobrovolně obětuje, aby kmen přežil zimu. Před každým výstřelem z luku a po každém ulovení proběhla v duchu tichá modlitba vděčnosti a usmíření s duchem zvířete. Vzít víc, než bylo nutné k přežití, znamenalo narušit rovnováhu, která držela svět pohromadě.
MUŽSKÁ SÍLA NEBYLA KŘIK, AGRESE ANI POTŘEBA OVLÁDAT DRUHÉ.
Byla to síla hlubokého klidu, neochvějné ochrany a vnitřního zraku.
Chlapec se nestal mužem tím, že vyrostl, ale tím, že prošel zkouškou samoty a hladu při hledání vize, Hanblecheya. Odeslán vysoko na skalnatý hřeben, zbaven šatů a jídla, stál několik dní a nocí tváří v tvář větru, vlkům a vlastním strachům. Teprve když odložil dětskou pýchu a zažil svou bezvýznamnost pod nekonečnou oblohou, promluvili k němu předkové nebo zvířecí duchové. Vrátil se s vědomím, kým skutečně je, jaké je jeho jméno a jakou odpovědnost nese za slabé, starce a děti ve svém kruhu. Skutečný bojovník byl ten, kdo dokázal zachovat ledový klid uprostřed chaosu boje a zároveň v sobě choval něhu pro své nejbližší.
Žena byla v indiánském vnímání chápána jako přímé ztělesnění tvořivé síly Země. Zatímco muž musel svou sílu hledat v potu, zkouškách a vnějším světě, žena měla posvátné spojení s cykly vesmíru vepsané přímo do svého těla skrze měsíční krvácení. V těchto dnech odcházela do zvláštního měsíčního týpí, nikoli z nečistoty, ale z hlubokého respektu. Věřilo se, že její vnitřní síla a napojení na duchovní svět jsou v té chvíli tak silné, že by mohly přemoci i lovecké amulety mužů. Žena byla strážkyní posvátného ohně, krve rodu a prostoru domova, do kterého muž přinášel plody své výpravy.
Vztah mezi mužem a ženou nestál na soupeření, ale na posvátné polaritě. Muž byl sluncem, bleskem, šípem a ochrannou hranicí kmene; žena byla půdou, vodou, hloubkou a vnitřním teplem ohně. Jeden bez druhého neměl tvar ani směr. Když se muž a žena spojili, nešlo o pouhé tělesné vybití, ale o splynutí dvou kosmických principů. Vědomé milování bylo mostem mezi viditelným světem a světem duchů, kde se muž skrze odevzdání ženě dotýkal tajemství života a žena skrze mužovu pevnou, nehybnou přítomnost nacházela bezpečí, v němž se mohla plně otevřít.
Země nebyla jen majetek. Voda nebyla jen zdroj. Zvíře nebylo jen kořist. Oheň, vítr, tma, déšť, les i hory byly součástí světa, se kterým člověk žil ve vztahu.